PURA VIDA V ČESKÉ PREMIÉŘE: Rozhovr s režisérem filmu Pablem Iraburu
PURA VIDA V ČESKÉ
PREMIÉŘE
Pura vida je slovní
spojení původem z Kostariky. Je to poměrně jednoduchá
odpověď na pozdrav “jak se máš?”, která v sobě skrývá
lehkost bytí, radost, uspokojení, štěstí a optimismus. Umění
žít.
I toto
charakterizuje Iñaki Ochou de Olza. Lehkost bytí nacházel ve
vysokých horách stejně jako štěstí a umění žít. Alpinista,
původem z Navarry, byl nejblíže ze španělských horolezců
k dobytí čtrnácti osmitisícovek, koruny Himaláje. Jeho
první expedice ho zavedla společně se Sebastianem Álvarem na K2.
Tam se zrodila nejen jejich spolupráce na několik let, ale i díly
série “Al filo de lo imposible”. Se Sebastianem se také sešel
na poslední večeři v Kathmandú před výstupem na Annapurnu,
který se mu stal osudným.
“Někdo správně
definoval Annapurnu jako geologickou personifikaci problémů. Bez
váhání bych dodal, že i bezradnosti a hořkého pocitu, že jste
posledním obyvatelem této planety. Když stojíte dole zjistíte,
že je vlastně jedno, jestli se dostanete na vrchol anebo ne, nic se
nezmění v obou případech. Vrchol zlostně bliká a přesně
měří naši vlastní ješitnost, naši nevyléčitelnou nestálost.
” Iñaki přesně věděl co říká a co ho čeká, když si
vybral jako svou další metu výstup jižní stranou Annapurny…
5 dnů strávil
Iñaki ve výšce 7400 metrů, kde bojoval s těžkou mozkovou
příhodou. Ale nezůstal v tom sám. Jeho poslední výstup ukázal
celému světu dokonalý příklad toho, jací lidé bychom měli ve
své přirozené podstatě být. Iñaki v tom měl poměrně
jasno. “ Výška vytáhne na povrch vše, co je v nás, to dobré i
to špatné. To nejhorší, co vidíme “dole” ve společnosti, je
nedostatek solidarity, samotu, nedostatek lidských hodnot. Převedeno
do extrému to stejné se děje i ve výškách. Ale jsou lidé,
kteří tací nejsou, Urubko, Egocheaga (Jorge) nebo Moro(Simone).
Jsou to lidi, kteří jsou tam, kde je jich třeba a pokaždé se
“namočí”, ti, co se vydají na cestu, když nikdo jiný nechce;
je zapotřebí mít dobré plíce, silné nohy a srdce. ”
Ueli Steck, Alexej
Bolotov, Denis Urubko, Dan Bowie, se společně se skupinou dalších
dobrovolníků pokusili Iñakiho na Annapurnách zachránit. Těžko
odhadnout, jak velká byla ve skutečnosti jejich šance na to,
dostat ho z takové výšky dolů. Před očima měli jen
jedinou možnost – zkusit to. A právě o tom vypráví dokument
španělské koprodukce Arena comunicación, který se v české
premiéře představí jako jeden ze soutěžních snímků
Mezinárodního festivalu outdoorových filmů. Přinášíme vám
rozhovor s jedním ze dvou režisérů, Pablem Iraburu.
Společná
fotka skupiny, která se pokusila zachránit navarrského horolezce
Iñaki Ochou de Olza
-
Dobrý den, můžete prosím divákům Mezinárodního festivalu outdoorových filmů v České republice říct, jak jste se vůbec dostali k tomuto tématu?
Nechtěli jsme
natočit dokument o Iñaki, nýbrž použít jeho příběh
k povídání o věcech, které nás zajímají: být v souladu,
žít život s intenzitou jemu vlastní, být šťastný. Oba
dva režiséři jsme měli blízký vztah s Iñaki a jeho rodinou.
Když umřel, všimli jsme si, že příběh o jeho záchraně nám
pomáhá mluvit o tom, co nás zajímá.
-
Jaká byla Vaše vlastní reakce na tento příběh?
Prožili jsme Iñaki
záchranu v přímém přenosu, tedy velmi intenzivně. V těch
dnech jsme vůbec nepomyslili na to, že někdy přijde film o tom,
co se stalo. Rozhodnutí přišlo až poté, kdy opadávaly emoce a
my se dovídali detaily celého příběhu. Nejdříve jsme
promluvili s rodinou, a když souhlasila, začal skutečný
začátek.
-
Způsob, jakým jste zpracovali dokument, je velice osobní. To, že jste za každým protagonistou jeli do jeho vlastní země, tomu všemu přidává speciální příchuť. Byl to od začátku Váš záměr anebo to vyplynulo ze situace?
Věděli jsme, že
chceme vyprávět příběh o Iñakiho záchraně, ale několik
měsíců jsme hledali způsob, kterým to provést. Obrat přišel
v momentě, kdy jsme uviděli fotku celé skupiny lidí, kteří
se pokusili o záchranu. A tehdy jsme se rozhodli, že projedeme zemi
po zemi v hledání každého z nich. To nám dovolilo
podtrhnout jednu z hlavních myšlenek celého filmu: všichni,
a nezáleží na tom odkud jsme, tvoříme součást pouze jednoho
příběhu a tím je život, který musíme opravdově žít.
-
Osobně mě uchvátil přístup Iñakiho kamarádů v moment, kdy se pokusili mu zachránit život. Myslím, že nikdo v ten moment nepřemýšlel nad tím, jak moc veliká šance na úspěch je na konci. I přesto se o to pokusili. Na druhé straně je svět plný sebestředných osob, které nepomůžou ani když se děje něco na ulici a pomoc je ve skutečnosti tak snadná (jako třeba vzít telefon a zavolat ambulanci). Jak je to možné, že někdo vidí tolik a někdo skoro nic?
Přesně toto je
otázka, kterou jsme chtěli rozšířit mezi diváky. Myslíme si,
že publikum, alespoň co se západního světa týče, je příliš
pohodlné, uspokojené, nehybné. Žijeme v konzervativní a
egocentrické společnosti. Film chce pohnout svědomím, podpořit
k tomu, abychom žili opravdový život, a to předpokládá
oběť a štěstí.
-
Dokument se točil čtyři roku po Iñakiho smrti. Jaká byla vlastně reakce aktérů po tolika letech?
Každý měl
rozdílnou reakci. Například Nancy Morin viděla premiéru na
filmovém festivalu v San Sebastianu. Celou projekci proplakala.
A druhý den, věrná odkazu filmu, šla surfovat. Denis Urubko po
shlédnutí na jiném festivalu zkonstatoval, že pocítil, že se
celý příběh završil. Źe řekl to, co bylo ještě třeba
vyslovit. Další dva z aktérů, Alexej Bolotov a Ueli Steck,
v uplynulých letech tragicky zemřeli v horách. Jejich
smrt dodává dokumentu nový rozměr.
-
Bylo složité získat finance na tento dokument? Přece jen to není příliš “mainstreamové” téma.
Financovat dokument
je mnohem obtížnější než ho udělat. Napsat scénář,
natáčení, střih, práce s hudbou… to jsou ve skutečnosti
velice příjemné úkoly a při práci si to vážně užíváme.
Ale získat finance na to, abychom to všechno zaplatili, je věc
velmi složitá a těžká.
Normálně začínáme
s podporou z veřejných peněz. V tomto případě to bylo
s podporou navarrské vlády (Španělsko je rozděleno do 17
autonomních společenství, pozn.red.) Poté jsme požádali o
podporu Ministerstvo kultury ve Španělsku a také okrajově
Evropskou unii. Začátky většinou bývají podporovány veřejnými
penězi, které jsou určené pro kino a kulturu. Naše produkce je
ve skutečnosti malá, a to ji dělá nezávislou. Riskujeme velkou
část rozpočtu, dáme se do práce, aniž bychom věděli, zda to
všechno zaplatíme. Potom, už s hotovým filmem, začíná
prodej, ocenění na festivalech, distribuce … A tak se pomalu
vrací investice. Když tedy odpovím na otázku, je to složité,
ale ne nemožné. Zájem o dokumentaristiku roste, ať už v Evropě
anebo ve světě. S možností online sledování se koncept
“mainstreamu” změnil. Může se jednat o produkt pro minoritní
publikum… ale po celém světě. To dodává
obrovskou sledovanost.
-
Jste spokojený s výsledkem Vaší práce?
Ano, každý den víc
a víc. Snažím se nedívat se na chyby, které film má, těch je
hodně. Dívám se spíše na reakce publika. Vidět tolik lidí, nám
vzdálených, že se zajímají o příběh, který vyprávíme, je
vážně pecka. Po tomto filmu jsme natočili další dokumentární
snímky, opět jsme se snažili řešit podstatné a důležité
věci, to jsou témata, která mohou zajímat široké publikum. I
nadále se věnujeme dokumentární činnosti, Pura vida byl pro nás
velice důležitý krok. Je to projekt, na který vzpomínáme
s velkou láskou a hrdostí.
-
Uplynulo několik let od doby, kdy jste natočili dokument. Jak vnímáte zájem po tak dlouhé době ze strany České a Slovenské republiky.
Je pro nás vážně skvělé vidět, že film funguje i po tak
dlouhé době. I to, že se dostal do Česka a Slovenska, do zemí
s tak velkou filmovou tradicí. Film prošel už několika
zeměmi a pokaždé, když se dovíme o další, se jen potvrzuje, že
stojí za to dělat filmy, které jdou do podstaty věci. To přece
zajímá všechny lidi na světě.
Comments
Post a Comment